O-P-O-N (Nápad, který se stal skutečností)

Celý tento příběh vznikl na základě nápadu, který mě jednoho dne napadl a zněl nějak takto: Budu schopen dojet na kole z Olomouce na Praděd na západ slunce a pak jet celou cestu zpět domů pod rouškou noci? Vím, že to nebude nejlehčí šlapání, ale určitě na to budu dlouho vzpomínat.
 

Plán byl tedy jednoduchý a skládal se ze dvou hlavních bodů, kterými jsou:

1) sehnat někoho, kdo by byl ochoten jet se mnou - snadné.
2) počkat na vhodné okno pro počasí, hlavně se vyhnout dešti a sněhu - (ne)lehké.

Sehnat Pavla, aby jel se mnou, šlo snadno. Ale jak všichni víte, na dobré věci si musíte počkat. Po třech týdnech počasí vypadalo dobře, a tak jsme vyrazili.

Začínáme před 11:00 dopoledne a máme přibližně 5:15h na to, abychom stihli západ slunce na nejvyšším vrcholu Jeseníků-Pradědu. Teplota je kolem 7°C. Ve stínu může být chladněji. Tempo je dobré a věřím, že to stihneme.
 

Údolí Bystřice ukrývá dobrou směs šotolinových cest a neupravených pěšin, které ještě před časem sloužily jako lesní cesty pro lom a přístup vojáků do vojenského prostoru Libavá.

Když jsme vystoupali z údolí a dostali se na první kopec, viděli jsme náš cíl. Poprvé jsme ho spatřili: Praděd, nejvyšší vrchol Jeseníků. Od této chvíle ho s každým kopcem, na který vystoupáme, uvidíme blíž a blíž.

Tuto oblast nazývám Plešaté kopce. Vzpomínám si, jak jsem před třemi lety projížděl hustým lesem, který byl všude, kam se člověk podíval. Teď je tady osamoceně stojí jen několik stromů a čekají, až je vítr strhne.

Právě teď jsem si uvědomil, že závodíme se západem slunce. Při pohledu na hodinky jsem zjistil, že do západu slunce zbývá 2:12 hodin a do cíle 28,6 km. V těch zbývajících kilometrech se skrývá 15 km stoupání až na Praděd.

Přiznám se, že v mé hlavě se odehrával tajný boj o to, abychom se nesmířili s tím, že vytoužený západ slunce neuvidíme. Nenápadně jsem tlačil na tempo, abych to tam stihl včas (promiň Pavle).

Předtím je naplánovaná zastávka na doplnění vody, jídlo a odpočinek před začátkem zábavy (stoupání).

Když jsem uviděl Pavlovu tvář, napadlo mě, že jsem možná trochu moc tlačil na pilu. Hned po této myšlence přišla další. Nic se nestane, když to nestihneme do západu slunce. I tak to bude dobrodružství, které stojí za to prožít. Ale ještě to nevzdáváme, ještě máme nějaký čas.

Na tomto výstupu necháváme úplně všechno. Nepamatuji si, že bych někdy tento kopec jel tak rychle a zuřivě. Jsem hrdý na Pavla i na sebe, že jsme to dokázali. Přemoct nohy i mysl na maximum nebylo jednoduché, když jsme se snažili dosáhnout prvního důležitého vrcholu. Pekelné úsilí!

Ve 3/4 stoupání je krátký rovinatý úsek. Byli jsme oba uvaření a zpožděním asi 15 minut na západ slunce. V tuto chvíli už na západu slunce tolik nezáleželo. Na vrcholu bude ještě nějaké světlo na oslavu úspěchu. Tak jsme si dali pětiminutový oddech před posledními 2,7 km stoupání. 

Poslední stoupání jsem si docela užíval, protože jsem věděl, že už nemusíme závodit. Sluneční paprsky jemně dopadaly na kopce, když jsme se pomalu plazili vzhůru a zastavovali na náhodných vyhlídkách a užívali si barevné oblohy.

Cesta nahoru vede kolem věže vysílače, takže na jedné straně jste schovaní ve stínu hory, která vás kryje před zapadajícím sluncem, ale jakmile ji obejdete, vyjdete na světlo.

Temná strana hory. 

Poslední stoupání jsem si docela užíval, protože jsem věděl, že už nemusíme závodit. Sluneční paprsky jemně dopadaly na kopce, když jsme se pomalu plazili vzhůru a zastavovali na náhodných vyhlídkách a užívali si barevné oblohy.

Cesta nahoru vede kolem věže vysílače, takže na jedné straně jste schovaní ve stínu hory, která vás kryje před zapadajícím sluncem, ale jakmile ji obejdete, vyjdete na světlo.

Slunce zmizelo za obzorem tak rychle, že jsem pořídil jen jednu fotku. S ubývajícím světlem šla rychle dolů i teplota. Oblékli jsme si péřové bundy, protože nás čekal mrazivý sjezd - na tuto část jsem se vůbec netěšil. Není jiná možnost jak se dostat zpět dolů, takže jsme to museli překousnout a prostě jet.

Je srandovní, jak stoupání vyžaduje tolik energie a úsilí a sjezd je otázkou několika minut. Během jízdy z kopce jsem se snažil fotit, ale měl jsem příliš zmrzlé prsty a zaostřit s foťákem v naprosté tmě je neuvěřitelně těžký úkol.

Po velmi chladném sestupu se Pavlovy nohy přihlásily, křeče. Museli jsme zastavit a on se snažil nohy protáhnout, ale moc to nepomohlo. Do konce naší jízdy zbývá ještě asi 48 km.

Pavel si chvíli odpočinul a pokračovali jsme v klidu dál.

Jak jsme se blížili k domovu, teplota stoupala a naše zmrzlé končetiny začaly pomalu rozmrzat.

174.8 km 
2,313 m převýšení
8h 3m

Jakmile jsme se dostali na poslední úsek cyklostezky, začal mi tělem proudit šťastný pocit - zvládli jsme to! Můj nápad, můj projekt, můj sen. Říkejme tomu jakkoli, se stal skutečností.

Další věc v mém životě, kterou si mohu odškrtnout ze seznamu. Velký dík patří Pavlovi za to, že mi na této cestě dělal společnost, bez něj bych to nezvládl. Další velký dík patří mé přítelkyni za podporu mých nápadů a uvaření výborné večeře.